řěč

Old Czech

Etymology

Inherited from Proto-Slavic *rěčь.

Pronunciation

• IPA^(key): (13^th CE) /ˈr̝i̯ɛt͡ʃ/
• IPA^(key): (15^th CE) /ˈr̝ɛt͡ʃ/

Noun

řěč f

1. speech (ability to talk)

Declension

Declension of řěč (i-stem)

	singular	dual	plural
nominative	řěč	řěči	řěči
genitive	řěči	řěčú	řěčí
dative	řěči	řěčma	řěčem
accusative	řěč	řěči	řěči
vocative	řěči	řěči	řěči
locative	řěči	řěčú	řěčech
instrumental	řěčú	řěčma	řěčmi

This table shows the most common forms around the 13th century.
See also Appendix:Old Czech nouns and Appendix:Old Czech pronunciation.

Related terms

• řéci
• řěčniti
• řěčnář
• řěčník

 

Descendants

• Czech: řeč

References

• Jan Gebauer (1903–1916) “řěč”, in Slovník staročeský (in Czech), Prague: Česká grafická společnost "unie", Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění