křičet

Czech

Etymology

From Proto-Slavic *kričati (“to cry, scream”).

Pronunciation

• IPA^(key): /ˈkr̝̊ɪt͡ʃɛt/

• Audio:

  (file)

• Rhymes: -ɪtʃɛt

Verb

1. to shout
2. to scream (to make the sound of a scream)

Conjugation

Conjugation

Infinitive	křičet, křičeti	Active adjective	křičící
Verbal noun	—	Passive adjective	—

Present forms	indicative		imperative
	singular	plural	singular	plural
1st person	křičím	křičíme	—	křičme
2nd person	křičíš	křičíte	křič	křičte
3rd person	křičí	křičí	—	—

The future tense: a combination of a future form of být + infinitive křičet.

Participles	Past participles		Passive participles
	singular	plural	singular	plural
masculine animate	křičel	křičeli	—	—
masculine inanimate		křičely		—
feminine	křičela		—
neuter	křičelo	křičela	—	—

Transgressives	present	past
masculine singular	křiče	—
feminine + neuter singular	křičíc	—
plural	křičíce	—

Derived terms

• dokřičet
• překřičet
• zloděj křičí, chyťte zloděje
• zakřičet

Further reading

• Template:R:PSJC
• Template:R:SSJC