rým

See also: rym

Czech

Etymology

Inherited from Old Czech rým (“verse”), Borrowed from Middle High German rīm.

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈriːm]

Noun

rým m inan

1. rhyme

Declension

Declension of rým (hard masculine inanimate)

	singular	plural
nominative	rým	rýmy
genitive	rýmu	rýmů
dative	rýmu	rýmům
accusative	rým	rýmy
vocative	rýme	rýmy
locative	rýmu	rýmech
instrumental	rýmem	rýmy

Further reading

• “rým”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935–1957
• “rým”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
• “rým”, in Internetová jazyková příručka (in Czech)
• “rým” in Akademický slovník současné češtiny, 2012-, slovnikcestiny.cz

Faroese

Verb

rým

1. imperative singular of rýma

Old Czech

Etymology

Borrowed from Middle High German rīm.

Pronunciation

• IPA^(key): (13^th CE) /ˈrɨːm/
• IPA^(key): (15^th CE) /ˈriːm/, /ˈrɛjm/

Noun

rým m inan

1. verse

Declension

Declension of rým (hard o-stem)

	singular	dual	plural
nominative	rým	rýmy	rými, rýmové
genitive	rýma, rýmu	rýmú	rýmóv
dative	rýmu	rýmoma	rýmóm
accusative	rým	rýmy	rýmy
vocative	rýme	rýmy	rými, rýmové
locative	rýmě, rýmu	rýmú	rýmiech
instrumental	rýmem	rýmoma	rýmy

This table shows the most common forms around the 13th century.
See also Appendix:Old Czech nouns and Appendix:Old Czech pronunciation.

Descendants

• Czech: rým

Further reading

• Jan Gebauer (1903–1916) “rým”, in Slovník staročeský (in Czech), Prague: Česká grafická společnost "unie", Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění